V zahraničí

také fungují návštěvy učitelů v rodinách žáků. Jistě tato zkušenost ještě více prohloubí vzájemné vztahy. Rodiče začnou více vnímat pedagoga jako přítele a spolupracovníka při výchově. Dítě pak bere učitele jako „toho, kdo si hrál u nich doma, seděl u nich doma v kuchyni…“ atd. Především se to praktikuje na prvním stupni ZŠ. Avšak nejsem si jistý, jestli je česká společnost na tuto spolupráci vyzrálá a nebrala by to spíše jako útok na soukromí.
Možností spolupráce a zaangažovanosti rodičů do školy je spousta. Tradičními aktivitami škol jsou plesy, zahradní slavnosti nebo v poslední době hojně využívané dny otevřených dveří. Méně tradiční aktivity se vyskytují sporadicky, patří mezi ně např: přístup rodičů do tříd během vyučování, již zmíněná pomoc při realizaci divadelního představení, organizování mimoškolních aktivit pro celé rodiny (sportovní a kulturní akce, zájezdy), angažování rodičů do vedení zájmových kroužků (bohužel na toto nemá mnoho rodičů čas), pořádání letních táborů, vydávání informační publikace o životě školy, výstavy dětských prací, besedy a přednášky pro rodiče atd. Rodičům je třeba dopřát i společenský život spjatý se školou. Krásný nápad dostala pedagožka Květa Taubenhanslová. Ve chvíli, kdy poslední žák dočte slabikář, pořádá Slavnost slabikáře – oslavu úspěchu a důvod pro setkání, na které se chystají děti, rodiče i prarodiče.