Druhým problémem

mého srovnání, je otázka udržení a návyku chození dítěte na nočník. V knize Rudolfa Smahela se uvádí pouze jeden možný přistup k otázce ovládání střev a močového měchýře, a to přijímat signály svého dítěte a pomáhat mu. Autor tedy vychází z názoru, že dítě bude připraveno na pomoc rodičů, v tom okamžiku, když pochopí souvislost mezi vnitřními pocity a fyzickou realitou vylučování moči a stolice. Dítě by však nikdy nemělo nuceně sedět na nočníku.

Zdeněk Matějíček má názor velmi podobný, a to ten, že dítě by se mělo ohlídat a po svém „znamení“, které dítě prokáže fyzickou realitou, by se mělo dát na nočník. Rudolf Smahel tuto problematiku „znamení“ dále rozšiřuje, zpočátku totiž rodič nemusí včas ono „znamení“ zaznamenat a dítě se pomočí. V takové situaci by měl rodič dítě znovu pozitivně stimulovat.