Učitel

musí na počátku své hodiny se soustředit na pozornost žáků. Smyslem první etapy je oživit vzpomínku na již probrané učivo. Bývá často velice cenné sdělit žákům náplň hodiny, neboť znalost cíle dává smysl další práci. Velmi dobré je poukázat na to jaký význam mají poznatky v praktickém životě, přičemž učitel se může opřít o jejich zkušenosti ( z práce rodičů, z televize, denní tisk, apod.).
Nejcennějším motivačním podnětem je samozřejmě zajímavost problému. Dobré je pokud se setkáváme s něčím novým, výkonným, historicky významným apod. Samozřejmě, že musí vzít v úvahu věk žáka. Na mladší působíme emotivně a názorně na starší žáky pak především racionálně.
Pan Mojžíšek dále pracuje s nadtermínem motivační metody, přičemž uvádí několik příkladů motivace ve školní praxi. Motivační vyprávění – usiluje o dřívější zkušenosti žáků. Učitel by měl vytvořit atmosféru zvědavosti a vzbudit zájem, připomenout jim co už jednou slyšeli. Motivační vyprávění je vlastně vytvoření příznivé atmosféry pro další výklad s čímž samozřejmě souvisí odstranění rušivých elementů a to jak z řad žáků tak i vnějších faktorů.

Motivace v praxi

Vzdělávací proces není snadný a přináší žákům nemnohé potíže. Žák se musí dlouhodobě koncentrovat na učitelův výklad, musí přemýšlet nad problémy a překonávat různorodé studijní a pracovní překážky.
Motivací usměrňujeme zájem o vyučování, tím že se vytvářejí přirozené podmínky pro rozvoj učení a práce. V zásadě rozlišujeme dva póly mluvíme-li o motivaci. Vnitřní motivy (touha, přání, zájem) a vnější motivy (uvědomění si důležitosti, nátlak).
Učitel se snaží vzbudit u žáka především zájem žáka o poznání, a proto vkládá do průběhu hodiny krátké takzvané motivační výzvy, podněcující žáka k další aktivitě. Není-li motivace, pozbývá učení smysl, stává se nevýrazným a učící se žák si neuvědomuje jeho vážnost a nepokládá jej za smysluplné. Nemotivovaná práce pak bývá často frustrační situací, která vede ke zklamání a k únikovým reakcím.
Nejčastější terče jsou sociální motivace, pocit povinnosti, přání pomoci jiným, společnosti či pokroku. Dále pak zájem o porozumění problematice, zájem o uplatnění se ve skupině (třídě), materiální zájmy, atd.

zaměření

U většiny lidí jde i o zaměření k cíli. Obecným výsledkem motivace je účelové, k cíli zaměřené chování, které vede k uspokojování motivů, přičemž cílem může být aktivita, objekt, stav, zkušenost či situace. Také se ale hodně často stává, že si své motivy neuvědomujeme, zkreslujeme a dokonce se bráníme jejich uvědomování.
Motivy zesilují určité chování a dávají mu takzvaný osobní smysl. Motivy se pak mohou mezi sebou navzájem posilovat nebo zeslabovat.
Laicky řečeno- na člověka působí až příliš mnoho podnětů, z nichž si jedinec selektizuje ty informace, které potřebuje a které ho zaujmou. A proto chceme-li jedince k něčemu pohnout, je zapotřebí použít motivace.
Kladné napětí vzniká zejména tehdy, když sou snahy jedince zaměřeny na dosažení lepšího uspokojení motivace než dosud, jde-li o realizaci nových přitažlivých úkolů.
Základní formou uspokojení je pak dosažení takového stavu věcí, které má schopnost uspokojit aktuální motivz jedince.
Při použití motivace však musíme vždy dbát na to, aby byla adekvátní jak intelektu tak velikosti, neboť co přehnaná motivace, už není motivace a působí spíše jako demotivace.

Pojem motivace

Termín motivace je obecným označením podmínek, které determinují lidskou aktivitu, což znamená, že motivací rozumíme určitý jev, který nám vysvětluje příčiny lidského chování (Proč a jak se chováme určitým způsobem). Motivy nejsou samozřejmě vidět na první pohled. Odkazuje nás na ně procesy jako snažení, chtění, tužba, přání, pud, zájem atd. Či nevědomé a podvědomé pochody a stavy. V širším slova smyslu jsme si zvykli označovat motivaci jako soubor pochodu, který ovlivňuje aktuálně chováni člověka.
Motivace má několik funkcí. Stimulace – podněcuje, aktivizuje chování jedince. Usměrňuje a dává mu smysl. Může se stát, že jedinec má více motivů. Potom je jeden hlavní a určuje smysl.

Motivace

Myslím si totiž, že je to jeden z nejzákladnějsších, nejdůležitějších, nepjroblematičtějších a nejvíce problémů školské didaktiky. Chtěl bych také podotknout, že je to jeden z nejvíce opomíjených prostředků v pedagogické praxi. Jako podklady pro mojí práci jsem si zvolil publikaci Didaktika – Teorie vzdělávání a vyučování napsaná panem prof. Paedr. Lubomírem Mojžíškem DrSc. Další publikace, která se stala podkladem mojí práce je Didaktická pedagogika napsaná panem Doc. Phdr.Jaroslavem Šturmou. Posledním podkladem se stala pak publikace Úvod do Psychologie napsaná paní Doc.Phdr.Dobromilou Trpyšovskou. CSc.

Lidé se také různí tím, jaké obranné mechanismy volí při stresové situaci. Myslím si, že každý člověk používá ty mechanismy, které se mu osvědčily a vypouští ty, které mu dané situaci nepomohly. Ty osvědčené pak vzájemně kombinuje a podle svých zkušeností si vybírá, které techniky využije u určité situaci. Já sama nejčastěji využívám techniky kompenzace, to znamená, že když se mi něco nepovede, tak si to vynahradím něčím jiným v té samé, nebo v jiné oblasti. Dále používám racionalizaci, kdy se sama sobě snažím rozumově vysvětlit, proč jsem v dané situaci, a proč se věci dějí tak, jak se dějí. V situacích emocionálního ladění dávám přednost izolaci, kdy mi vyhovuje, že si problém řeším sama v sobě, a že si ten problém vyřeším bez pomoci ostatních.

Praktická část

Stres se u každého z nás projevuje jinak, ale můžeme najít společné znaky pro většinu lidí. Nyní bych uvedla pár příkladů reakcí na stres u pěti různých lidí. Jako modelovou situaci jsem si vybrala čekání na zkoušku na vysoké škole. U projevů stresu jsem zkoumala tři složky – fyziologickou, emocionální a behaviorální.

Fyziologická Emocionální Behaviorální
Osoba 1 Pocení rukou, zvýšená spotřebu nikotinu Pocit zapomnění, úzkost Mít něco v rukou, s něčím si hrát
Osoba 2 Bolest břicha, střevní potíže, studené ruce, nechutenství, zvýšená spotřeba cigaret Nervozita, uzavřenost, beznaděj, pocit „je mi to jedno“, náhlé uvolnění těsně před zkouškou
Osoba 3 Střevní potíže, bolest břicha, nechutenství Hrůza, uzavřenost, úzkost, beznaděj Poklepávání nohou, trhavé pohyby
Osoba 4 Zvýšená spotřeba cigaret, napětí ve svalech, žízeň Úzkost, uzavřenost, zvýšená agresivita Přenášení agrese na jiné předměty, ukusování rtu
Osoba 5 Pocení rukou, bolest břicha, sevřené břicho, chuť na jídlo, zvýšená spotřeba nikotinu Nervozita, úzkost Hraní si s rukama, snaha odvést pozornost na něco jiného

Techniky zvladani streszu

Jedinec nepoužívá jedné izolované techniky, navzájem je kombinuje. Techniky vznikají jako výsledek učení v průběhu vývoje pod vlivem životních, zejména společenských podmínek. Vývoj technik je podmíněn také vrozenými znaky organismu (temperament). Pro každého je charakteristický způsob překonávání náročných situací. Pro psychopatologii je důležité na základě poznatků o tom, jak se lidé s náročnými situacemi vyrovnávají, odstraňovat takové faktory, které mohou působit patogenně. Poznatků je využíváno také v různých psychoterapeutických technikách.

Techniky odvozené od úniku:

izolace – stažení se do samoty, často se stává povahovým rysem – introverze, vyhýbání se povinnostem a řešením
- regrese – návrat k nižšímu vývojovému stupni – v té době byla na toho člověka zaměřena pozornost, bylo mu dobře, a proto se tam vrací, např. u dětí, když se narodí druhý sourozenec.
- fixace – upevnění, upoutání, problémem při převýchově – stereotypní vybavování
- negativismus – vzdorovité chování, hlavně u dětí ve špatném prostředí v rodině, dítě svým chováním rodiče „trestá“ nebo očekává nějaké ústupky, v dospívání, kdy si mladí lidé potřebují vytříbit svoje názory, v tomto období je to zdravé
- potlačení a popření – potlačení a zapírání problémů – žádný problém není, nepřipouští, že by nějaký problém byl, např. v péči o rodinu, rozvodové situace
- únik do nemoci – oddálení problémů, např. u lidí společensky nepřizpůsobivých, výkon trestu
- sebevražda – snaha zbavit se zodpovědnosti, duševní krize, určitá psychická porucha, buď se chce opravdu zabít, nebo jen snaha, aby si toho člověka někdo všimnul

Techniky vyrovnávání se stresem:

Tyto techniky rozdělujeme do dvou skupin – techniky odvozené od úniku a techniky odvozené od agrese.

Techniky odvozené od agrese:

- egocentričnost – upoutávání pozornosti, patologická forma hypochondrie, hysterie, mánie, upoutání pozornosti je obranným mechanismem před nečím – signálem pro pedagogy, sociální pracovníky
- identifikace – identifikování s kladnými a zápornými vzory – rodiče, dospělý, v dospívání slouží k odpoutávání od rodiny, nepřiměřené např. u klientů, kteří se identifikují s otcem, sourozencem a tím se ospravedlňují
- projekce – svalovaní svých neúspěchů a nezdarů na druhé osoby
- kompenzace – vyvážení neúspěchu něčím jiným, scestné – přejídání, konzumace alkoholu a drog a jiné poškozování zdraví
- racionalizace – neúmyslné klamání sama sebe, ospravedlňování sama sebe před sebou, zkreslování skutečnosti, přikrášlování, zdůvodňování svého jednání rozumovými konstrukcemi

Pět různých druhů strategií zvládání stresu:

1. zvyšování informovanosti o tom, co se se mnou děje, i o tom, co se děje mimo mne, ale mne se to týká, abychom byli schopni zvrátit chod událostí nebo alespoň zmírnit dopad stresoru
2. přímá činnost – jakýkoliv čin, kterým buď z vlastní iniciativy nebo vyprovokován stresorem se dávám do boje
3. utlumení určité činnosti, která by mou vlastní situaci mohla zhoršit či mne oslabit
4. vnitřní procesy typu rozhovoru sama se sebou, kde se snažím přehodnotit situaci, změnit žebříček hodnot, najít jinou cestu řešení apod.
5. obrácení se na druhé lidi se žádostí o pomoc – o odbornou radu, útěchu, uklidnění, posilu, sociální oporu.

Stres a nemoc

Jedním z důvodů, proč se zajímáme o stres je i ten, že stres má negativní dopad na náš zdravotní stav. Některé studie hovoří např. o stresových nemocích, o nemocích civilizačních nebo o psychosomatických onemocněních. Jde především o:

- ischemická choroba srdeční (infarkty myokardu)
- hypertenze (chorobně vysoký krevní tlak)
- vředy
- tuberkulóza
- alergie apod.

Existuje také spojitost mezi stresem a rakovinou Není to stres sám osobě, co umožňuje rozvoj rakoviny, ale především nezvládnutí stresové situace. Není pochyb o tom, že stresy mohou urychlit také anginu pectoris, srdeční arytmii, srdeční selhání, infarkt myokardu a srdeční mrtvici těch lidí, kteří již mají kardiovaskulární chorobu.

Příznaky stresu:

Rozdělujeme je do tří kategorií, na fyziologické, emocionální, behaviorální.

Fyziologické:

- zrychlené, nepravidelné bušení srdce a jeho silnější činnost
- bolest a sevření za hrudní kostí
- nechutenství a plynatost v břišní oblasti, křečovité, svírající bolesti
- časté nucení k močení
- změny v menstruačním cyklu
- svalové bolesti v oblastech okolo páteře
- migréna
- nepříjemné pocity v krku

Emocionální:

- prudké a výrazně rychlé změny nálad
- nadměrné trápení se s věcmi, které zdaleka nejsou tak důležité
- neschopnost projevit emocionální náklonnost a sympatizování s druhými lidmi
- nadměrné starosti o vlastní zdravotní stav a fyzický vzhled
- stažení se ze sociálního styku
- pocity únavy a obtíže při soustředění pozornosti
- zvýšená podrážděnost a úzkostnost


Behaviorální:

(chování a jednání lidí ve stresu)
- nerozhodnost
- zvýšená asence, nemocnost, pomalé uzdravování
- sklon k nepozornému řízení auta
- zhoršená kvalita práce, snaha vyhnout se úkolům výmluvy, vyhýbání se odpovědnosti
- zvýšené množství vykouřených cigaret za den
- zvýšená konzumace alkoholu
- větší závislost na drogách, zvýšené množství tablet na uklidnění a léků na spaní
- problémy s usínáním, dlouhé noční bdění, pozdní vstávání s pocitem velké únavy